• Katta Mým snem bylo stát se ambasadorkou varhanní hudby

    Protože pocházím z herecké rodiny, máma je herečka, teta je herečka a mezi přáteli máme i různé výtvarníky, umění pro mě odmala představovalo komplexní záležitost. Nestačilo mi být ve škatulce klasické hudby. Poslouchala jsem široké spektrum muziky včetně elektroniky a říkala si, že chci dělat něco progresivního, víc pro mladé lidi.
  • Klára Vytisková — Emoce na prvním místě

    Na domácí scéně ji lze přehlédnout jen stěží. Má styl a názor. Nebojí se progrese a nemá potřebu být podbízivá. Ať už s Toxique, nebo sólově, Klára Vytisková prostě vždy byla a je osobnost.
  • Na koleji jsme drželi místo Kim Ir-senovi

    Kolem Luboše Pospíšila je živo. Zaprvé v říjnu vydal svůj první koncertní záznam. V pražském Paláci Akropolis mu jej pokřtil David Koller a přítomny byly také kamery České televize. Hudebník totiž chystá dokument s režisérkou Alenou Činčerovou. „Vysílat se bude snad příští rok na jaře, i když je možné, že si ho necháme až na podzim, kdy budu slavit sedmdesátiny,“ avizuje Pospíšil.
  • Nerozměnit život na drobné

    Mám spoustu nových písní, o kterých ale bohužel většina lidí neví. Na koncertech je sice zpívám, ale samozřejmě jsou skladby, které si lidé i pořadatelé žádají a bez kterých by koncert snad ani nemohl být. Namátkou Píseň pro kočku a Kytky se smály Jiřího Šlitra a Jiřího Suchého, kterým budu do smrti vděčný za nastartování mé kariéry a za první hity. Dále píseň Karla Svobody a Jiřího Štaidla Pláču, pláču sůl, americká countryovka Ztrácím svou lásku s textem Jiřího Grossmanna, moje skladba s Grossmannovým textem Bambule bijou bác nebo píseň Šálek šípkového čaje, kterou jsem původně napsal v roce 1973 s nedávno zesnulým textařem Vladimírem Poštulkou pro Aleše Ulma a autorskou soutěž Bratislavská lyra
  • Paralelní svět 3. díl

    Kytara, zbraň hromadného ničení starých pořádků „Pražské tančírny“ a „Od New Clubu po Žumpu“. Dvě války jsou pryč a zdá se, že ideologický boj režimu ubral na intenzitě. Jazz a swing, dříve vnímané jako exces, jsou režimem se zaťatými zuby jakžtakž akceptovány.
  • Pět ze šedesátých

    Přesně tu situaci popsal v 60. letech muzikolog a hudební publicista PhDr. Jiří Pilka: „Nečekaně rychle, trochu jako uličník nebo rošťák – tak vpadla do našeho života všechna ta divadélka. Usídlila se v prostorách vzhledu takřka periferního, ale rázem se stala centrem pozornosti.
  • Česká scéna nám přijde upocená

    Svoji čtvrtou desku, o které tvrdíte, že bude poslední, jste pojmenovali Debut. Nemáte v tom zmatek? My si s tím vždycky docela hrajeme. Rádi děláme desky v rámci nějakého konceptu, který nemusí být na začátku úplně daný, ale během natáčení z toho nějak vyleze a ukáže nám směr. Pro nás je to velká zábava, a proto se snažíme to dělat s nějakou přidanou hodnotou. Což znamená, že si hrajeme s názvy, se slovy, nejdeme na první dobrou. Ale do jisté míry to pro nás debutová deska je.
  • Na dechberoucí cestu Poutníků vzpomíná Robert Křesťan s láskou

    Jméno skladatele, textaře a zpěváka Roberta Křesťana je dnes jedním ze základních pilířů české a moravské folk & country scény. Jeho písničky během let často zlidověly, ale loňský šedesátník zůstává skromný. Tráví většinu času na chalupě na Vysočině nedaleko Poličky, ale se svou skupinou Druhá tráva nedávno vystupoval také v různých koutech naší republiky, od Plzně přes Prahu až po Ostravu.
  • Mezinárodní Songwriting Camp CZ v Česku už podruhé

    „Svoji účast na letošním songwriting campu považuju za naprosto zásadní. Šance setkat se s kvalitními autory z celého světa je nejen na české poměry velmi unikátní. Pár společně strávených dnů může člověka posunout o několik týdnů, možná i roků dál. Často jsem musel vystoupit ze svojí komfortní zóny a překračovat svoje osobní hranice. Věřím ale, že to je jediná cesta, jak se posunout dál,“ dodává zpěvák, skladatel a hudební producent Marcell.
  • Václav Návrat o kreativitě, rozdvojení a svobodě

    Celý život mě pohání touha po jinakosti. Vždycky jsem chtěl dělat věci nepředvídatelně, odlišně a hlavně svobodně. Během studia na AMU se mi tato cesta otevřela u Pražských madrigalistů, tehdy jednoho z mála souborů, které se u nás pokoušely o „autentickou“ interpretaci. Ve stejné době začínal Agon a já jsem v některých projektech hrál s nimi.